Jistě to znáte ze zahrady vlastní a pokud jste z paneláku, tak zcela jistě z procházek. Já vím, na sídlišti toho moc neuvidíte, ale jistě chodíte mimo město a sem tam jdete kolem zahrádek. Takže to můžete posoudit. Někde člověk tak trochu i hezkou zahrádku závidí. Když se dívá na ty nádherné květy, bzučící včely, které lítají pilně sem a tam a také jistě vnímáte tu vůni. Inu, takový pohled se nikdy neomrzí. Znalci také určí, jaké květiny to jsou, což jsem já nikdy nedokázala a vůbec nechápu, jak jsem mohla mít ve škole z přírodopisu dvojku. Snad jen zázrakem nebo náhodou.

Pletla jsem si bliznu s pestíkem a dodnes nechápu, jak se vlastně rostliny množí. Krásná zahrada je vlastně takovým zrcadlem svého majitele. Podle ní hned poznáte, zda je majitel pečlivý a pořádkumilovný. Pokud se o to nestará, tak má na zahradě džungli. Jen trávu, kopřivy a nějaký ten bodlák. V houští na vás zaútočí had a svlačec obrůstá i komín na střeše. Zem je samý krtinec a myši tu hrají fotbal. Jo, to jsou dneska pády. Dávat pak něco takového dohromady, to je skutečně zkouška trpělivosti a také nekonečná dřina.  Ten, kdo zahrádku má, jistě ví, že je to spousta práce kolem a mnohdy není čas na nic jiného.

Jenže zase musí každý uznat, že je to práce hezká a velkou většinu lidí to baví. Bez toho by to na našich zahrádkách vypadalo jako na rumištích. Což se naštěstí neděje a my se na procházkách a potulkách kolem domků můžeme kochat tím, co kdo na zahrádce má. My jsme měli zahradu u cesty, ne příliš frekventované, protože byla slepá, takže tam jen jednou za čas projel někdo z místních. Ale chodili kolem lidé z nádraží a pamatuji si, že spousta jich prosilo maminku, zda by jim neprodala nějakou tu květinu do vázy. Maminka vyhověla skoro vždy, ale nikdy jsem neviděl, že by si nějaké peníze vzala. Ona prostě dělal radost těm druhým. A těšilo ji to.